.....Silvinka....

Dnes mi můj nejlepší přítel položil otázku změnil jsem se? A já odpověděla, ne, jsi pořád ten stejný člověk jako tenkrát, tak hodný, vždycky jsi mě dokázal rozesmát a pomoci mi, lidi se mění a né vždycky  k lepšímu, ale pořád jsi to ty, nezměnil ses. Opravdu, lidé se mění, přátelé se mění, čas se mění...všechno kolem nás je každý den jiné, jenom na okamžik zavřeme oči a svět dostane úplně jinou barvu než měl doposud, ptáme se, je to lepší nebo ne? Co když to nové, co nám vkročilo do života je horší a my chceme zpět to staré, tolik známé? To v tu chvíli nepoznáme, chce to čas, který ale občas chybí a my se mylně rozhodneme...ale změna je život a právě tyto okamžiky nám pomáhají utvořit si názor na spousty věcí. Je to jako útlý, ale přesto tak dlouhý most, nevidíme na konec, nevíme kde končí, ale stejně po něm jdeme, zajímá nás, co se skrývá tak tajemného na jeho konci, že nám bylo odepřeno na to pohlédnout, a proto se pokaždé vydáme tím směrem. Jednou se spálíme, podruhé se spálíme a když už je to i po třetí, bojíme se, nedůvěřujeme, ale jednou přijde někdo, nebo něco, co náš názor na svět změní. Najednou už nevidíme všechno tak tmavé jako doposud, začneme si všímat úplných maličkostí, které ještě doposud byly pro nás tolik známou všedností. A proč tomu tak je? Někdo říká osud, jiný šťastná/nešťastná náhoda, ale já věřím na cestu, cestu, která nás dovede k našemu cíly, není předurčen ,snad jen nějak nastíněn a to ostatní už záleží jen a jen na nás, stačí jeden jediný krůček stranou a všechno můžeme ohrozit, a proto bychom se měli držet své cesty a nepřecházet jinam, na jinou, chtít se někomu podobat. Každý člověk je něčím vyjimečný a jedinečný...a neměl by chtít být někým jiným, snad jen pracovat na zlepšení sebe sama...ty jsi jedinečný, jsi mým nejlepším přítelem, člověkem, co pro mě tolik udělal, byl tu, když jsem potřebovala, naslouchal...a proto tě mám ráda, právě proto, jakým jsi...

Stačí málo...

Život nás drze vláčí těmi nejpodivnějšími místy, nechá nás zoufale hledat tam, kde se zdá, že nic není, abychom vzápětí mimo pevnou cestu našli spoustu síly a chuti jít dál, lépe, jinam... tam, kde někdo dlouze hledá totéž. Přímá cesta k cíli nebývá ta nejkratší, běží po ní spousta jiných, ti ji ucpou. Právě cesta hustým polem, na první pohled nepříjemná a odrazující, budící obavy i touhu, může nabídnout mnohem více, než vezení se po hladkém asfaltu. Ne nadarmo se říká "hledejme nejprve tam, kde bychom hledali naposled". Hledat můžeme celý život, ale najít to jen jednou..

Žít dokážu jen s tebou

Proč jsem tě musela potkat a zamilovat se do tebe? Proč si prostě nešel za ostatními a zůstal si se mnou venku? Proč si mě chytil za ruku, podíval se mi do očí a políbil mě? Proč jsem začala cítit ten krásný pocit, při kterém se mi podlamují do teď kolena?
To jediné slůvko proč..
Psal si mně, že mě potřebuješ vidět a cítit vůni mého těla. A já jsem najednou začala mít pocit, že si ten pravý.. Ten, o kterém se píše ve všech knihách o lásce. Ano, já sem věděla, že si ten pravý. Trávili jsme spolu všechen čas, který jen šel.. Byly to nejkrásnější chvíle v mém životě a já děkovala bohu, že tě můžu mít. Ale vše krásné jednou musí skončit, a tak se rozplynul i můj sen.

Seděla jsem v autobuse a byla na cestě domů. Vracela jsem se domů a měla jsem být šťastná, přece ne každý se má kam vracet.. Ale já bych v tu chvíli dala nevím co za to, abych mohla vrátit čas třeba jen o pár hodin. Ještě před pár hodinami si mě líbal na rtech, na tvář, na celé tělo. V tu chvíli jsem se netrápila myšlenkami na to, že už s tebou nebudu nikdy takhle ležet a ty mně nebudeš říkat, že mě miluješ a hladit mě po tváři. Sedím tu sama a nevím, jak bude vypadat můj další život. Já to opravdu nevím. Čeká mě sice plno nových zažitků a možná i nových přátel, ale ty budeš tam v dáli a já na to budu sama. Ty se mnou nepůjdeš do kina, nebudeš na mě čekat před školou.. Prostě tu nebudeš pro mě, když tě budu potřebovat. Nejsem malá, vím, že láska se nedá udržet na dálku, ale já to chci. Chci, aby nám to vydrželo, chci být s tebou alespoň v duchu. Stačí mi si představovat, co asi děláš, jestli ještě spíš, anebo už pomáháš obléct sestře šaty do školky.

Ale já věřím, že to půjde. Musí to jít, prostě musí. Já si totiž nedokážu představit svůj život bez tebe. Já tě potřebuju. Potřebuju, abys mi psal o tom, co si dnes zažil, jaký byl test z matiky, kterou tak nemáš rád, a nebo třeba jen o tom, co si měl dneska na oběd.
Netušila jsem, že tím polibkem začne něco tak neuvěřitelného a přitom tak smutného. Ale mám vzpomínky, které mi nikdo nevezme, navždy budu cítit tvoje polibky na svých rtech, ale zárověň budu plakat, že jsem je vůbec dokázala opustit. Možná bych se měla probudit ze snu a najít si někoho, kdo nebydlí daleko ode mě. Ale já nechci, chci tebe, pro to, jaký si a jak se ke mně chováš.
Miluji tě, ale zároveň mě děsí myšlenka, až jednou příjdeš a řekneš, že ze vzpomínek se přece žít nedá.
A já vím, že už nikdy nebudu stejná, budu ochuzená o něco, co odešlo s tvým posledním pohledem.

Nehoda

Seděla u stolu a před sebou měla hromadu nepopsaných papírů. „Napište všechno, co se Vám honí hlavou. Pište, jak myslíte a nedbejte na obsah ani pořadí událostí. Svěřte všechny své zážitky těm bílým papírům. Pomohou Vám vyrovnat se s tím, co se stalo,“ řekli jí tenkrát. Teď nadešla ta chvíle, kdy se konečně odhodlala pustit se do toho! Odhodlaně uchopila do pravé ruky propisku, zhluboka se nadechla a zlehka se hrotem dotkla papíru....

Jmenuji se Martina. Žila jsem docela obyčejný život plný nezkrotné touhy po štěstí a báječné budoucnosti, měla jsem velkolepé sny a plány a byla jsem plná elánu, dokud... Dokud se nestalo něco, co můj život změnilo od základů. Najednou jsou všechny iluze někde daleko v nedohlednu. Jsou pryč stejně jako má bývalá obrovská chuť žít...
Jako malá jsem nikdy nepoznala otce. Žila jsem vždycky jen s mámou, která se mi jej zoufale snažila nahradit, ale já po něm přesto v hloubi duše toužila. Tiše jsem záviděla všem mým kamarádům ze školky a pak i ze školy, kteří měli mámu i tátu. Táta je brával na fotbalová utkání, kupoval jim zmrzlinu, nafukovací balónky. Strašně jsem si ho přála mít také. Ne kvůli fotbalu, zmrzlině nebo balónkům, ale kvůli jistotě, že vás má kdo ochraňovat, kdo vás vzít za ruku, kdo vám otírat slzy z tváří, když jste brečeli, jestli mi rozumíte. Máma se vážně snažila, ale tátu mi nikdy nemohla vynahradit. Vzpomínám si, že jednou jsem si na Vánoce Ježíškovi napsala o tatínka. Máma tenkrát v koupelně tajně plakala. A já se cítila ještě hůř. Jenže o to víc mě mrzelo, že mi o něm nechtěla povědět pravdu. Vždycky, když jsem se jí na něj zeptala, tvrdila, že jsem ještě moc malá, ale až vyrostu, tak to jistě pochopím...

A tak jsem vyrůstala bez táty obklopená kamarádkami. Klukům jsem se spíše vyhýbala, možná jsem z nich měla trošku strach. Nevěděla jsem, co od nich můžu čekat. V šestnácti jsem se poprvé zamilovala. Byl o rok starší a jmenoval se Radek. Měl nádherné modré oči. Ty se mi na něm nejvíce líbily! Zpočátku bylo všechno tak dokonalé! Drželi jsme se za ruce, dostala jsem od něj první opravdovou pusu... Až jednoho dne zmizel! Marně jsem na něj čekala, už nikdy jsem ho neviděla. Později jsem se od spolužáka dozvěděla, že se odstěhovali do Ameriky. Ze dne na den si prostě sbalili kufry a bez jediného slůvka vysvětlení zmizeli! Tak skončila moje první láska. Pár týdnů jsem si sušila slzičky, ale pak jsem se s tím smířila. Od té doby jsem však klukům už nedůvěřovala.
Po střední škole jsem se vydala na univerzitu studovat dějiny. Historie mě vždycky moc zajímala a já se jí se značným zaujetím věnovala. Tenkrát jsem se dopídila pravdy o mém otci. Našla jsem doma dobře schované dopisy. Byl to voják z povolání. Často musel jezdit daleko od domova, od mámy a ta s ním měla určitě těžký život. Musela ho moc milovat, jinak by jej určitě dávno opustila. Když jsem se měla narodit já, táta dostal příkaz nastoupit na několik měsíců někam k armádě. Z dopisů, které mámě psal, jsem vyrozuměla, že to měla být jeho poslední služba. Chtěl zůstat s ní a se mnou, najít si jinou, obyčejnou práci a žít spokojený život se svou rodinou. Bohužel, cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Z té poslední akce už se nikdy nevrátil. Několik týdnů před návratem domů byl zastřelen... Když jsem se to dozvěděla, bylo mi strašně. Jenže čas zahojí i ty nejhorší rány.

A pak se objevil ON! Byla jsem zrovna v druhém ročníku univerzity, když jsem ho potkala v knihovně. Hledala jsem podklady pro svou ročníkovou práci. Shodou okolností sháněl stejné téma, bitvu na Bílé hoře a následné období temna. Jmenoval se Jakub. Společně jsme se tedy pídili po co největším množství informací, strávili jsme v knihovně několik hodin. Druhý den mě pozval do kavárny. Tam jsem se dozvěděla, že studuje dějiny literatury. Povídali jsme si tenkrát dlouho do noci a bylo nám spolu krásně. Brzy na to z nás byl pár! Byla jsem s ním moc šťastná, skvěle jsme si rozuměli a výborně vycházel i s mou mámou. Za pár let jsme oba odpromovali a začali jsme spolu bydlet. Našli jsme si každý skvělou práci a bylo nám spolu báječně. Po čase mě požádal o ruku a plánovali jsme svatbu! Nikdy jsem nebyla tak šťastná jako tenkrát!
Jenže pak se stalo něco, co změnilo staré plány a zpřetrhalo vazby. Nikdy mě nenapadlo, že by se něco podobného vůbec mohlo stát! Naše štěstí nemělo trvat dlouho...
Pár týdnů před svatbou jsme chtěli navštívit Jakubovy rodiče. Ti bydleli až skoro na opačném konci republiky, a tak jsme u nich nebývali příliš často. Jenže moje máma nebyla zrovna nadšená, že jedeme. Prý měla celý den divný pocit, že se něco stane a v noci se její obavy promítaly i do snu. Jakub se ji snažil uklidnit, dokonce ještě před odjezdem auto zkontroloval, aby mámu ujistil, že je všechno v pořádku. A my jsme ráno přece jen odjeli. Byl leden a na silnicích bylo náledí. Jakub řídil opatrně, ostatně jako vždy a společně nám cesta příjemně ubíhala. Pamatuji se, že se mě zrovna ptal, jaké prstýnky bych si přála. Byl vždycky tak strašně milý, snesl by mi modré z nebe a já ho za to tolik milovala! Pousmála jsem se a řekla mu, že tento výběr nechám jen na něm. Zbožňovala jsem překvapení! Jakub se ke mně otočil, podíval se mi zpříma do očí a řekl: „Miluji tě.“ Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byla to totiž poslední slova, která jsem od něj slyšela...
Dále už to šlo ráz na ráz! Jeli jsme ještě několik desítek metrů po hlavní silnici, ne moc rychle, jak Jakub slíbil mojí mámě. Všude kolem bylo bílo, cestu před námi osvětlovaly reflektory auta. Najednou se zprava něco vynořilo. V tom momentě jsem stačila postřehnout jen stříbrnou metalízu vozu, který vjel na hlavní silnici z boční cesty, aniž by nám dal v té nepřehledné zatáčce přednost! Zděšením jsem vykřikla právě v momentě, kdy se Jakub rychle snažil stočit volant. Pozdě! Vozidlo do nás zboku narazilo. Na zledovatělé silnici jsme snadno dostali smyk a naše auto se několikrát překlopilo...
Probudila jsem se až v nemocnici. Ležela jsem na jednotce intenzivní péče napojená na všemožné přístroje a hadičky. Několik hodin prý lékaři tvrdě bojovali o můj život. Nakonec se jim to podařilo. Nějaký čas jsem se nemohla ani pořádně hýbat, všechno mě nevyslovitelně bolelo. Ale bolest z pohybu, která mi častokrát vháněla slzy do očí, se ani v nejmenším nevyrovnala bolesti z toho, že jsem ztratila Jakuba! On to nepřežil. Byl mrtvý během několika vteřin! Zprvu jsem tomu nemohla uvěřit, nedokázala jsem se smířit s myšlenkou, že už ho nikdy neuvidím! Proklínala jsem sestřičky i doktory, myslela jsem, že mi jen všichni lžou a každý den jsem čekala, že se ve dveřích objeví ON! Bylo to marné, Jakub byl mrtvý... Měla jsem chuť zabít toho chlápka, co toho osudného dne řídil to stříbrné auto! Vracelo se mi to všechno do vzpomínek, provázelo ve snech! Bylo to peklo!

Když se můj stav zlepšil, přesunuli mě na normální pokoj. Byla jsem tam sama. Každý den za mnou chodila máma, babička s dědou a kamarádi... Jenže já chtěla být o samotě. Nechtěla jsem, aby mě všichni viděli na dně té propasti, do které jsem spadla. Celé dny jsem jen koukala z okna nemocnice a plakala jak malé dítě. Nedokázala jsem si pomoct, nechtěla jsem žít... Chtěla jsem umřít a být zase s Jakubem! Nic jiného jsem si nepřála!
Tak, a je to. Tohle je můj příběh bez happy-endu. Večer si pro něj příjde nějaký psycholog, kterého mi přidělili a bude se mě snažit dát zase dohromady. Jak bláhová myšlenka, já už nemůžu být šťastná nikdy!!!

Martina vyčerpaně položila propisku na stůl a dlaní si přejela po čele. Po tváři jí tekly slzy smutku. Ve vzpomínkách už zase byla u té osudné chvíle. Jakube, vrať se mi, prosím! křičela ve své mysli. Zavřela oči a uviděla znovu jeho oči a rty, jak vyslovují ta dvě nádherná slova: „Miluji tě!“ Po tom všem jí v srdci zůstala jen vrytá hluboká a krutá rána. Možná se časem zahojí, ale navždy po ní zůstane velká a bolestivá jizva...
Za dveřmi se ozvalo zaťukání. Někdo vešel, ale Martina se neotočila, jen si z tvář setřela slzy. Chvíli bylo ticho. Samotné ticho je však mnohdy lepší než jakákoli slova. Po několika minutách jej však porušil hlas, který Martině někoho šíleně připomínal:
„Slečno Martino, jmenuji se Jakub Koubek a jsem Váš nový psycholog. Chtěl bych Vám pomoct a společně s Vámi najít cestu do nového života.“
Martina se užasle otočila. Stál tam mladý muž. Neměl na sobě bílý plášť jako ostatní. Jeho hlas byl tak známý, jeho vlasy byly tak povědomé, jeho oči byly tak blízké... Ale to přece nemohl být její Jakub, vždyť ten byl mrtvý!
Psycholog se usmál a tiše jí podal ruku. Martina vstala a jemně ji stiskla. Ano, i ten dotek byl tak známý a vžitý! Nemohla tomu uvěřit, nedávalo to smysl, ale Jakub se vrátil, jak ho o to ve svých snech a nejtajnějších myšlenkách prosila! Stál tady, ačkoli už dávno nebyl mezi živými. Jen v její mysli nikdy nezemřel. Ano, vrátil se jí!
Najednou Martina pocítila teplo v celém těle. Bylo jí najednou krásně a nepopsatelně. Najednou chtěla zase žít, kvůli mámě, která za ní každý den chodila s očima opuchlýma od špatně skrývaného pláče, a hlavně kvůli tomu novému, živému Jakubovi! Ten se zlehka dotkl její dlaně a Martina se poprvé od té nehody doopravdy ze srdce usmála...

Věříš na přátelství mezi dívkou a chlapcem?

Tereza:Chci, abys veděl, že v tom nejsi sám. Jsem tu s tebou, sice tě nemůžu chytit za ruku, pohladit tě ve vlasech a pomoci ti, poradit když to potřebuješ, ale jsem tu. Dívej se pozorně, hledej mě ve větru, vodě, v odrazu zrcadla. Nauč se číst mezi řádky, vnímej náznaky vánku ve své blízkosti. Můžu být všude, kde mě jen budeš chtít vidět. Můžu být kytka na zahrádce, o kterou se tak pečlivě staráš, nebo plyšák v tvé posteli, vedle kterého spáváš. Stát při tobě, to budu, ale nikdy nenatahuj ruku. Víš, byl bys zklamán. Zmizela bych ti, protože už nejsem živá. Jsem ve světě bílých postav, kde je ticho a klid, který jsem nikdy předtím nezažila.Ty mě nevidíš, neslyšíš. Ale já tě vidím a nechci, aby ses trápil. Prosím, nebreč pro mě už, slyšíš?Nemůžu ti to říct osobně.Už jen v tvé mysli můžu být s tebou, vzpomínky na mě tě smí hřát. Nikdy na mě nesmíš zapomenout, to ty víš. ,,já ráda tě mám".

Chlapec ležící na posteli se náhle probudil. Vzbudila ho známá písnička, která hrála z puštěného rádia.,,Angels".V koutku jeho oka se objevila velká třpytící se slza, která pomaloučku stékala po jeho tváři, kde vytvářela cestičku až nakonec dopadla na kytici sedmi suchých růží, které držel v ruce. Jeho výraz byl nepřítomný, jen ztěžka odříkával slova. Vypadal mnohem starší než doopravdy byl. Smutkem a žalem mu přibyly vrásky na jeho čele. Písnička skončila, chlapec se podíval na velkou fotku dívky, kterou nikdy nedokázal ocenit nahlas, před ní samotnou. A jen potichu sám pro sebe si vzdychl. Svíčka, kterou měl na stolku dohořela, zapraskala a nepatrný kouř se zvedl ke stropu. Svíčka, kterou dostal od ní, zmizela rychle, stejně jako ona sama. Kouř jako její duše stoupal vzhůru. Chlapec se oblékl jen lehce-byl krásný slunný den, vzal kytici a vydal se na místní hřbitov. Očima hledal ten správný hrob, dnes poprvé se odvážil sem zajít.Po tolika měsících sebral odvahu a přišel. Očima koukal na jména na náhrobcích, většinou tam byli i fotky zesnulých. Ale žádná holka nebyla jako ona. Měl jsem tu čest poznat anděla, možná kdo ví?Byla jsi jiná, tak zvláštní a já jsem si toho nevážil. Kolikrát jsem se s tebou pohádál jen tak, protože jsem měl špatnou náladu. I když jsi za to vůbec nemohla. Když chlapec našel ten správný hrob, tak si sedl na jeho okraj a hodnou dobu mlčel. Neměl co říct, možná se sám za sebe styděl.Asi. Po dlouhé pomlce padla jen jedna zásadní otázka,, proč?"

tereza:Na hrobě spadla váza, jsem tu s tebou, odpovědět bych ti chtěla. Proč?, protože jsem byla tak strašně hloupá a jednala jsem bez promyšlení. Pamatuješ, jak jsme se smáli tomu, že přátelství mezi klukem a holkou neexistuje? Byli jsme vyjimka, já rozuměla tobě a ty zase mě. Ten smích nám všichni záviděli. Byli jsme dvojka lichých lidí, kteří se našli. Já ztrávila pár krásných let po tvém boku, i když jsi mě párkrát vynadal za něco, za co jsem vůbec nemohla. Přesto všechno to povídání, těch promluvených hodin za to všechno to stálo. Říkali jsme si skoro všechno, v rámci možností jsi poznal jak mi je. Radil jsi mi a pomáhal. Já radši tě měla, než bráchu vlastního. Pak ale nastal zlom, zamilovala jsem se do toho krásného kluka, od nás ze třídy. A ty ses změnil, nevěděla jsem proč. Tvá věta, že si zasloužím někoho lepšího mi vrtala hlavou, ale nemohla jsem si pomoci. Mrzela mě tvá ztráta, byl jsi odtažitý, mlčel jsi a když jsi promluvil jen jsi mě schazoval. Byla to tehdy změna a já se dost trápila. Zhoršila jsem se ve škole, protože jsem seděla vedle němé sochy, která mě znervozňovala a navíc za svými zády jsem měla toho kluka, který o mě neměl vůbec zájem. A teď bych se chtěla já zeptat:,, proč?". Jestli začneš povídat je na tobě, protože mě neslyšíš. Nevidíš, že sedím před tebou a koukám se na tebe. Natahuju ruku a jen lehce na tebe sáhnu.

Chlapec se otřásl zvláštní chlad mu přejel po ruce. Otevřel ústa a začal mluvit, konečně. Po tolika měsících jí to přišel vysvětlit. Věděla to. Nevím, zda jsem připraven ti vypravovat tento příběh. Nevím, jestli mám dost sil podívat se pravdě do očí. Možná bych ještě dnes měl mlčet, jenže když budu mlčet dnes, nepovím ti to nikdy. Myslím, že bylo pátého. Ten den se nic tak zvláštního nedělo, pršelo. Blesky křižovali oblohu, tmavou jako černý uhel. Na zem padaly velké kapky, které na ní vytvářely potůčky. Bylo vlhko, mokro. Dívkám kapky máčely vlasy, mazaly líčidla. Koukal jsem se po nich, ano. Hledal jsem někoho hezčího, milejšího než si ty. A zoufale jsem si uvědomoval, že jen ty mě chápeš. Lidé kráčeli po ulicích s deštníky v ruce, zahaleni do teplých kabátu. Všude byla cítit nastávající zima. Přeskakoval jsem velké kaluže, do jedné z nich jsem omylem šlápl. Voda se rozstříkla na všechny strany. Pocákala pár procházejících lidí, kteří na mě házeli pohoršující pohledy. Nevšímal jsem si jich, spěchal jsem. Ten den jsem ti chtěl něco říct. Jenže jsem tě nenašel, nebyla jsi ve škole, doma a ani v kroužku, který si nikdy nevynechala. Prošel jsem naše známá místa, kde jsme spolu byli mnohokrát, když jsme se schovávali lidem, utíkali jsme před problémy. Nikde jsi nebyla. Tenkrát jsem si pomyslel, že mi není souzeno ti to říci a smutně jsem došel až domů. Tam na mě čekali rodiče, kteří mi oznámili, že jsi mrtvá. Ten hnusný deštivý den se mi vryl do paměti a v kalendáři udělal černě velký vykřičník. Nevěděl jsem proč jsi to udělala, o to bylo horší, že jsem ti chtěl říct, že tě mám rád víc než jako kamarádku. To jsem právě dneska chtěl, ale vážně mi to nebylo souzeno. Každý se mě ptal, jestli něco nevím?Proč? Ale já jen němě kroutil hlavou, za ten poslední měsíc jsem tě kvůli tomu klukovi ztratil. Ne úplně, viděl jsem jak se trápíš, pro něj a pro mě. Ale já sám jsem byl mimo, nedokázal jsem ti pomoci a to mě teď mrzí. Jenže je pozdě, na všechno. Ztratil jsem super holku, kamarádku. Jen proto, že jsem nedokázal přenést přes srdce to, že by tě mohl mít někdo jiný. Paradoxem však bylo to, že ten kluk o tebe vůbec nestál. Nelíbila ses mu, prý vůbec, což ti taky toho osudného deštivého pátého listopadu řekl. Zamotali jsme se do jednoho velkého kruhu lásky. Já měl rád tebe, ty zase jeho a on úplně jinou holku. Myslím, že by to však vyřešilo i něco jiného, než tvá smrt. Víš, to jsem ti chtěl říct. Chybíš mi, ale s tím už nic neudělám. Naposledy se podíval na hrob, kde byla její fotka, pohladil kytici sedmi suchých růží, které pro ní měl toho pátého a odešel.

Tereza: Měl jsi mě rád, víc než jako kamarádku? Proto ta věta, ta odtažitost. Nedokázal jsi to unést, ale mlčel jsi. A já, přestože jsem tě znala dobře jsem nic nepoznala. Asi jsem nebyla ta pravá kamarádka, nebo mi to prostě nedošlo. Proto ty měsíce smutko a slz, zatímco ostatní si už zvykli.
Ani si nebudu domýšlet, že všechno mohlo být jinak. Zkrátka jsem tu, ty jsi mi svůj příběh pověděl- měla bych i já to vysvětlit. Bylo pátého, zima a pršelo. A já jsem se po dlouhé době odvážila zeptat toho kluka. Bohužel však necítil to co já. Neměla jsem se komu svěřit, ty jsi mě dávno odepsal. A tak jsem šla domů. Házela jsem zlé pohledy na všechno kolem, propalovala jsem obrazy- všechno na čem spočinul můj zrak. Nevydržela jsem však mezi čtyřmi bílými stěnami a vyšla jsem ven, kde jsem potkávala dvojice držící se za ruce. Moje psychika to nesnesla a já jsem počkala na vlak, který mi jel něco kolem šesté. Poslední minuty života jsem probrečela. A pak už jen ticho.

Chlapec se z toho pomalu dostává, pravidelně chodí na hrob s kyticí růží. Vždy si dlouhé hodiny s terezou povídá. Našel si nové přátele, vyměnil školu. Začíná znova žít, ale schází mu kamarádka. Už nikdy si žádnou najít nechce, prostě se dostal mezi skupinu lidí, kteří nevěří v přátelství mezi dívkou a chlapcem. Zapoměl na časy, kdy se těm lidem spolu smáli. Řídí se heslem, že je moudré nevzpomínat.

Tereza: ta mu to nemá za zlé, je ráda, že začal znova žít. Přeje mu to a závidí. Je stále s ním, hlídá každý jeho krok. A většinu času sní, možná by to mezi nimi opravdu bylo fajn, ale kdo ví? Ani jeden to už nemůže zažít, prostě to skončilo. Skončilo všechno, co bylo tak hezké.Když se tereza podívá na Zem, tak začne brečet.

Po ulici jde chlapec s dívkou. Dívkou, která je pravý opak Terezy. Drží jí za ruku a na jejich hlavy se snáší déšť. Kdepak déšť, to jsou slzy andělů láskou zklamaných. Chlapec se usměje, podívá se na oblohu, přeskočí kaluži a je šťastný, že se dneska deštivého pátého listopadu nic strašného nestalo.

Beznadějný konec jedné velké lásky

Nešťastný přicházíš domů. Zrovna se s tebou rozešla holka, kterou nadevše miluješ. Před očima máš černá kola a nemůžeš dýchat. Obličej bílý jako papír schováváš do dlaní. Je ti strašně zle. Nevíš, co máš dělat, jsi naprosto bezmocný a dezorientovaný. Řekla ti sbohem a jako důvod uvedla, že už tě nemiluje. Kdyby to bylo kvůli někomu jinému, pochopil bys to snáz. Ale takhle. Jak tě největší láska tvého života, tvoje zlatíčko mohlo přestat milovat? To je proti zákonům zdravého rozumu. Teprve, když za sebou zavíráš dveře od bytu, vytrysknou ti slzy. Hořké kapičky ti stékají po křídově bledých tvářích.
Letmo pozdravíš mamku vařící v kuchyni a zavíráš se ve svém pokoji. S obličejem v dlaních sedíš schoulený v koutu a přemýšlíš o krutosti života. Sedíš a je ti opravdu mizerně, jako by tě přejel vlak. Ale nejhorší je, že nevíš, cos provedl. Tvůj sladký miláček tě zranil, podkopl ti nohy v největším rozletu. Své srdce halíš do černého rubáše zármutku a beznaděje. Už nikdy nechceš milovat, protože to bolí.

Vzpomínáš na všechno, co jste spolu prožili a do očí se ti hrne nová várka slz. Nesnesitelná bolest svírá tvou hruď a máš pocit, že to nevydržíš. Nejde to.
Zasouváš ruku do kapsy a hledáš. Hledáš svůj nůž, aby sis podřezal žíly. Avšak, zalije tě ještě větší vlna beznaděje, když zjišťuješ, že ho nemáš. Ztratils ho.
Co teď? Vyhédneš z okna, ale pád z druhého patra by ti pravděpodobně nepomohl, jen by tě zmrzačil. Sedíš a nevíš kudy kam. Svět ti připadá černější než v nejhlubší noci, kdy nesvítí jediná hvězdička. Znovu vyhlédneš z okna na zamračenou oblohu, po které se ženou bouřková mračna. Celý tvůj svět je černá propast smutku a bezmocnosti.
Rukávem stíráš nejnovější slzy a s pevným rozhodnutím usedáš ke stolu. Bereš bílý papír a píšeš na něj poslední rozloučení. Papír vkládáš do obálky a nadpisuješ adresu svého krutého miláčka. Vycházíš z domu a dopis vhazuješ do schránky pro odeslanou poštu.
Nové slzy se ti kutálí po tvářích, ale odhodlaně pokračuješ dále po ulici, kam tě nohy nesou. Ocitáš se u řeky a spásný nápad zaplaví tvou mysl. Dojdeš doprostřed mostu, který se vine přes hnědou řeku, a zastavíš se. Z náprsní kapsy vytahuješ její fotku. Je tak krásná, taková líbezná víla. Lehce ji políbíš a zašeptáš poslední "Sbohem".
Znovu fotografii ukrýváš v kapse na levé straně, u srdce. Přelézáš zábradlí, nakláníš se a chvíli sleduješ bouřková mračna a blesky křižující se ti nad hlavou. Jemný drobný déšť ti smáčí uslzenou tvář a mísí se se slanými slzami.
Pohlédneš dolů, pod sebe do hlubin dravé vody, nad kterou se líně povaluje hustá mlha. V duchu si představíš obličej své milé a pouštíš se. Lehce to šplouchne a je konec.

Milá otevírá dopis jí určený se slzami v očích. Už ví, co jsi udělal. Že jsi obětoval život pro lásku. Pro ni. Před očima se jí objeví tvé poslední řádky:

Mou tvář smutek halí,
že jsi odešla, a sama.
Navždycky nez zábrany
budeš mnou milována.

Chybíš mi

Začalo to před půl rokem, když jsem se s tebou seznámila. Zamilovala jsme se do tebe (říkala jsem tomu platonicky), protože jsem tě viděla jenom jednou a přišlo mi to nemožné... Od té doby jsem tě půl roku neviděla, protože si byl na operaci kolene. Byl to neškodný zákrok z fotbalu.... Byla jsem celkem ráda, že s tebou nebudu tak dlouho v kontaktu, i když to ode mě nebylo pěkné. Chtěla jsem zapomenout za tu dobu a věděla jsem, že i ty zapomeneš a nevzpomeneš si na mě, byla jsem s tím smířená! I když to bolelo... Po půl roce jsem už na tebe tak nemyslela a byla jsem na to celkem pyšná. Jiné řešení pro mě nebylo, když jsem tě nemohla mít. Důvod byl smutný, ale ne z tvé strany, ty jsi za nic nemohl... Byla jsem smířená, že už se po té době neozveš a ani mi to nějak nevadilo. Někdy lituji toho, že se stal pravý opak! Po půl roce ses mi ozval a řekl, že jsi se dostával z té operace, měl jsi v létě horečky a musel být doma. Byla jsem ráda, byla jsem překvapená, že sis vzpomněl a nezapomněl jsi na mě... Chtěl jsi mě vidět a jít ven a já si řekla, proč ne, dlouho jsme se neviděli, tak proč se nesejít jako kamarádi po tak dlouhé době... Taky jsi to tak bral. Nastal den, kdy jsem jela na náš sraz. Seděla jsem v tramvaji a nebyla jsem vůbec nervózní, byla jsem úplně v klidu, až mě to děsilo! Když jsem sešla ze schůdků tramvaje, div jsem neupadla, když jsem tě viděla, nemohla jsem uvěřit svým očím.. Byl jsi stále tak krásný, okouzlující a plný lásky. Tvé havranově černé vlasy, hnědé oči a ty jiskřičky štěstí a lásky v nich.... Nezapomenu na ty dolíčky, když se směješ! Seděli jsme v baru a stále si o něčem povídali, koukali se vzájemně do očí a ani jednou, ani jeden neuhl pohledem... Pak přišla ta chvíle. Čas utíkal a my jsme byli v parku, nějak jsem si to nebrala, seděli jsme vedle sebe jako kamarádi... Najednou se tvé rty blížily k mým, začal jsi mě jemně, něžně líbat, a pak jsi do toho dal takovou vášeň! Byl to nejkrásnější polibek v mém životě! Zahřálo mne to u srdce... Proč? Proč ses zase ozval? Jsem moooc šťastná, ale z druhé strany moc smutná. V tu chvíli jsi mi půjčil svůj prstýnek a já ti řekla, že ti ho příště vrátím, ale asi už žádné příště nebude... Nosím ho všude s sebou na krku, protože ho nechci ztratit. Moc mi tě připomíná, proč mi chybíš?? Když jsem nervózní, chytnu se ho a veškerá nervozita je pryč.. Jako by v něm byla nějaká síla, energie, naděje.... Neslibuji si to jenom? Zkoušela jsem ho sundat na jeden den, ale nešlo to. Nesnesla jsem pomyšlení, že ho nemám u sebe, že se válí někde doma... Vždyť je to jenom hloupý prstýnek!!! Potom, co jsem spolu byli, jsi mi volal a kdybych věděla, že je to naposledy, tak... Vím, že se mi ozveš (na to tě znám moc dobře), ale kdy? Může to být zítra, za týden, ale i měsíce... Proč to s tebou bylo tak krásný? Proč už nemůžu ani spát, jíst a věnovat pozornost ostatním věcem? Miluji tě? Ne, asi ne... Mám tě jenom moooc ráda, anebo si to vše jen říkám? Proč jsem tě poznala, zažila jsem s tebou krásné chvilky, na které nikdy nezapomenu, ale to byly jen chvilky... Dny, které se trápím a čekám, až se ozveš, jsou delší a to mě zabíjí.... Chybíš mi!

Zamilovaná