Stres
STRES
Dá se říct, že stres patří do běhu každodenního života a jen s těží bychom našli někoho, kdo se s ním za celý svůj život ani jedenkrát nesetkal. I já už jsem měla tu možnost se s ním párkrát setkat tváří v tvář.
Pro někoho je stres otázkou každého dne, záleží to na tom, co vlastně za stres považujeme. Pro studenty to může být nutná příprava do školy, zkoušení, písemky, pro jiného práce, péče o děti. Co se mě týče, za svůj největší stres v životě považuji dočasnou ztrátu nejlepšího kamaráda.
Sedím tu a přemýšlím, proč zrovna tohle považuji za největší stres. Ale nemusím nad tím ani dlouho uvažovat, byla to pro mě velká rána. Je to hrozný pocit, když ztratíte člověka, kterému jste věřili a přirostl vám svým způsobem k srdci.
Dlouho jsme se s kamarádem neviděli, tak jsme šli ven si popovídat a probrat věci, které jsme běžné řešili. Ani nevím proč jsme se začali hádat, ale když se tak vracím, tak to bylo kvůli nějaké nekonkrétní věci a pak ta naše hádka pokračovala samým vyčítáním a házením viny na toho druhého. Neměla jsem na tu výměnu názoru náladu, tak jsem se sebrala a šla domů! To pak vše pokračovalo ještě přes internetovou síť- icq. Později jsme spolu přestali komunikovat úplně. A já si teprve uvědomila, že jsem ztratila člověka, který v mém životě znamenal neskutečně moc a chtěla jsem to všechno vrátit zpátky, jenže my jsme taky jenom lidi a nejsme toho schopni-bohužel! Různě mi probíhalo hlavou, jak to udělat, abychom zas byli takoví přátelé, jako před tou nepříjemnou hádkou! Jediná možnost byla, že se mu za všechno omluvit, ale na to jsem byla moc tvrdohlavá, ještě by to vypadalo, že za všechno můžu já, ale já na tom přece měla stejný podíl viny jako on! Co teď? Nevěděla jsem jak dál, naše věčná ignorace mě dováděla k šílenství a taky panoval strach, že čím delší doba uplyne, tím si budeme stále vzdálenější! Z toho všeho jsem se zbořila jako domeček z karet. Možná mě někteří lidé nechápou,ale pro mě to bylo hrozně těžké období.
Pořád jsem nad tou událostí a hlavně mnou samou přemýšlela. Nedokázala jsem pochopit, proč se tak chovám. Vždyť stačí vyslovit z úst jenom to slovo „promiň“ a možná by bylo všechno v pořádku, jenže jsem měla strach, že moji omluvu nepřijme. Začala jsem stresovat, co bude dál. Za tu dobu, co ho znám jsem na něm začala být závislá, brala jsem ho jako bratra a tížilo mě to ví a víc,když dělal uraženého a pořád se neozýval, i když klidně mohl. Jenže on je stejný sobec jako já, takže mi došlo, že to zůstalo na mě. Sebrala jsem teda všechnu svoji odvahu a všechno, co mě trápilo jsem na něho bez jakéhokoli ohledu vysypala. Překvapením pro mě bylo, když sám přiznal svoji vinu a ještě když dodal, že jsem mu celou tu dobu hrozně chyběla. Všechno ze mě spadlo, pocítila jsem velikou úlevu a hlavně radost, že ho mám zpátky: ,,svého nejlepšího přítele“.
Možná, že to pro někoho není stres jako takový, ale pro mě to byla zkušenost a ponaučení do života. Stres vnímá každý jinak, pro každého znamená tento pojem něco jiného. Já však za stres považuji právě tuhle věc!
Jen doufám, že už nic takového nikdy nezažiji, poněvadž na to už psychicky nemám.
Proto bych všem chtěla poradit, nebuďte tvrdohlaví,sobečtí a nechovejte se tak,jako předtím já. Lepší to vzít na sebe a omluvit se, když víte, že to ten druhý nedokáže.Je totiž možné, že by jste toho potom litovali!
